Jsem násilně převezen na pavilon č.3 a jsem nemocný, jak mě sděluje ošetřující lékař. Nutně potřebuji brát silnější a účinné léky. Říkám: "Pane doktore, máte asi pravdu, jsem v poslední době nějaký špatný", ale zároveň si v duchu říkám: Nic mi není, nic mi není. Nic mi není. Ale nenaběhnu ti mladý doktůrku, abych se s tebou dohadoval. Na to asi čekáš, abych tě začal přesvědčovat, že mně nic není a to s takovou vervou, až bude v zájmu mého zdraví mě nutné napíchat. Hlavně dýchej zhluboka, říkám si, a nemysli na problém. Zkoušejí tě, zkoušejí tě. Lékař mě nutí, abych podepsal ve svém zájmu dobrovolný vstup na léčebnu. V opačném případě to prý půjde soudní cestou. Chvíli přemýšlím: co dělat? Když podepíši dobrovolný vstup, vlastně souhlasím, že mně něco je, a dávám tak lékařům svým způsobem možnost, ať si se mnou dělají, co chtějí. Když ale nepodepíši, půjde to k soudu, ale mně nic není, není! Jak soudci zdůvodní, že jsem nemocen? Ale soudce mě nemusí vidět; v zájmu toho a toho, z důvodu takového a takového bylo nutno zahájit léčbu ihned. Mohu je naštvat, když jim řeknu, že to nepodepíši. Nejlepší bude střední cesta, říkám si. "Je to důležité rozhodnutí a skutečně si nevím rady, co je dobré v tomto případě učinit", říkám lékaři a dodávám: "Mohl bych si vzít právního zástupce?" "Samozřejmě," odpovídá, "léčebna má svého právníka." "Víte, ale pane doktore, já bych raději svého, znáte to, jsem na něj zvyklý." Lékař se na chvíli zarazí, ale pak dodává: "To můžete, ale není to škoda peněz, pane? Když léčebna jej dává k dispozici zdarma a vy svého si budete muset zaplatit?" Odpovídám: "Škoda je dobrého člověka!" "Rozmyslete si to tedy dobře!", důležitě a úsečně zdůrazní a rázným krokem, zdá se mi naštvaně, ode mě odchází. Procházím se tedy po chodbě, kde chodí ubohé trosky ostatních nemocných. Jsou uslintaní, rozklepaní a je na ně žalostný pohled. Zkouším s těmi chudáky navázat hovor. Jde to těžko, ale přece se dovídám, že mnozí žili kdysi docela normálním životem - měli ženu, děti i střední školu - a jak vypadají teď - hrůza! Tito lidé měli střední školu, tito lidé byli ženatí? Ne, ne, takto se nemohli změnit. Když ale vidím při podávání léků ty hrsti žlutých prášků, přejde mě po zádech mráz. Ještě nemáš vyhráno, hochu, říkám si. Co se lékařům stane, když mě začnou léčit? Doktor sice řekl, že mohu mít svého právního zástupce, ale vždyť jsem mu kecal. Já ani žádného známého nemám a navíc - klidně mohu zahájit léčbu. Za pár dní po šocích, injekcích a žlutých lécích slib, že si mohu vzít svého právníka, pozbude stejně aktuálnosti. Chci mluvit s doktorem, ale ten se již dlouhou dobu neobjevuje. Sestry mě vytáčejí neustálým sekýrováním a ještě víc mou psychiku narušuje ponurá a smutná chodba a v ní nešťastní lidé. Do toho energické sestry, které jsou tu skutečnými pány. Rychle uteču, dokud je čas. Chytám se této myšlenky, jako tonoucí stébla. Podívej se na ty trosky. Měli maturitu, rodinu, děti. Možná, že kdyby utekli včas, nemuseli takto dopadnout. Rychle zmiz! Jak pojedeš výtahem, je tam dole možnost. Nasadíš finiš, les je nedaleko a máš vyhráno. Jsem rozhodnut. Stále v mé hlavě je myšlenka na útěk. Zase mě sestry vytáčejí: "Sprchovat! Hygiena! Svlékat a pod vodu! Pane pro vás to neplatí? Vy se nesvléknete? Nejsme tu jen pro vás! Rychle donaha." Kdybych ti ty krávo mohl dát pár facek, říkám si v duchu a hlasitě odpovídám: "Jistě sestřičko, jistě. Logické je, že když se sprchujeme je potřeba být donaha." "Však ona vás ta sranda přejde," utrousí. Kdyby věděla, že již mě přešla. Nedej jim ale najevo znát svou slabost, nedělej jim najevo znát svou slabost. Na to čekají, zase si v duchu opakuji. Myšlenky na útěk přehodnocuji. Ti to určitě přímo chtějí, abych něco takového provedl, a pak již nastupují silní muži z pavilonu č. 1 fyzické zpracování a pak již injekce, píchi, píchi, a žádný právník již chodit nemusí. Už jsem na to přišel, situace si vyžaduje trpělivost, půjčím si knihu a napíši inteligentní dopis, dokud jsem jej napsat ještě schopen. Jak mě začnou léčit, již jej nenapíši. Půjčili mně knihu a já sedím a čtu. Když se sestry nedívají, píši v knize dopis. V dopise bude zřejmé, že mě to logicky myslí to bude důkaz, že to se mnou tak hrozné nebylo. Píši to také proto, že až čas uteče, nebude-li již moje vizáž ani trochu podobná, ale bude na způsob těchto nešťastníků. Dopisem mého přítele přesvědčím, že jsou to léky, po kterých vypadám jako pako. Píši také v dopise, že je ještě neberu dlouhou dobu a že když mě někde schová na 14-21 dní, léky přestanou mít účinek. Kam dopis ale schovat, přemýšlím? Po šocích ztratím na pár dní paměť a mohou mě převelet na jiný pavilon. Oděv, který mám na sobě, se stále mění. Zase ta pitomá kráva. "Pane, vypadněte z pokoje, zavíráme. Jděte do kulturní místnosti. Hýbejte se, nejsme tu jen pro vás." "Jistě, sestřičko, jistě. Opravdu jsem tu krátce a teprve teď mě dochází, kolik máte práce a jak náročná je." Dělám, že jsem nad věcí. Sežrali mně to. I ta kňapna trochu zarazila a zmírnila. Zřejmě si uvědomila, že když to přežiji, mohl bych jí to dát sežrat. Nemáš vyhráno, hochu, nemáš vyhráno. Nepředváděj se, nepředváděj se. Tím je vyprovokuješ! Jde o přežití. Předvádět se můžeš, až budeš zase v civilu. Nepodceňuj je. Toto si stále v duchu opakuji. Kam schovat dopis? Už to mám! Naštěstí mám pouzdro na cigarety a je předpoklad, že i když mě převelí, pouzdro budu stále mít u sebe. Dopis je tedy v pouzdře. Budoucnost je zajištěna a nyní mě můžou napíchat. Věřím, že nejdéle do dvou měsíců jsem fuč. Pak již útěk nikdo nebude očekávat. Dnes je to velmi nebezpečné. Přichází primář. "Jak se máme, pane?" Odpovídám: "Skvěle, pane doktore!" Nikde se mně tak nelíbilo jako tady." a ohlédnu se po těch ubožácích v sále. "Máte smůlu, pane, jste ihned propuštěn." Odcházím možná jako frajer a dopis splachuji do záchodu. Ale co chybělo, co chybělo?
Bohuslav